Stojíme všichni ve sklepní chodbičce u bohatě vyřezávaného zrcadla. Všichni postupně přikládáme ruku, a Dan nakonec napíše na sklo prstem kód - 004586. Přitom mi vysvětluje - "první číslo je stát, kam cestujeme, a protože zůstáváme doma, je to nula, druhé je okres, a to je taky nula, protože ten taky zůstává stejnej. Já půjdu první, ty za mnou a Tracy jako poslední. Pro jistotu," mrkne na mně, pak na Tracy a vejde do zrcadla
. Musim zamrkat, abych se ujistila, že se mi to nezdá.
" Teď ty," pobídne mě Tracy.
"Já nevim," váhám," nemůže mně to nějak rozložit nebo tak něco?"
" Ne - eee," směje se Tracy," tak to nefunguje, jdeš tam úplně vcelku, je to jen časoprostorový zlom. Žádný rozklad na atomy a zase složení."
Opatrně natáhnu nejdřív ruku, je to skoro jako bych jí nořila do vody, která má stejnou teplotu jako okolní vzduch, necítím to ani teplé ani studené. Zahýbu prsty, normálně cítím, jak se hýbou, i když už je nevidím. Jdu tedy ještě blíž , a ruka se mi noří hlouběji. Otočím hlavu k Tracy, a ta na mně kývne.
" No tak jdi. "
Nadechnu se a zadržim dech, a zavřu oči, i když nevim proč, a vkročim do zrcadla. Udělám dva kroky, zašátrám rukama kolem sebe, a slyším Dana, jak se hihňá.
" Co blbneš, prosimtě?"
Otevřu oči, vydechnu a rychle zas nadechnu, a taky se rozesměju. Je to docela v pohodě.
Stojime skoro ve stejné chodbě jako z které jsme vystoupili. Akorát vidim, že zrcadlo má jiný rám.
" Kde je ta Tracy?" Znepokojeně se zašklebí Dan. Chvíli mlčky čekáme." Sakra, tak kde je?"
" Kde je ta Tracy?" Znepokojeně se zašklebí Dan. Chvíli mlčky čekáme." Sakra, tak kde je?"
V tom do chodbičky padne světlo a my se oba otočíme.
" Nazdáár", říká kluk, který vchází do dveří, a chystá se obejmout Dana.
Vtom ze zrcadla ale vyskočí Tracy, a Dan se na ní obrátí." Kde jsi byla?"
Tracy je trochu zadýchaná. "Slyšela jsem nějaký šramot, tak jsem se rychle běžela podívat, jestli tam někdo není, naštěstí nic, tak jsem to ještě stihla za Vámi…".říká překotně.
Mezitím si stačím prohlídnout toho kluka..
Ty jo, to je ale pěknej kluk, pomyslim si. V tom mě Dan chytne a přistrčí k němu.
."To je naše nová sestřenka- Yasmine. A to je Robin. "
"Ahoj, už jsem o tobě hodnně slyšel",podává mi ruku, "ale nezmínili se, že máš tak krásný oči!"
Úplně se mi chvějou kolena a cítím nával horka do hlavy. Už mi málem vypadne - ty taky, a rty… ale včas se zarazim, jen se usměju a pozdravim se s ním. Čekám, že se mně ještě na něco zeptá, ale on se obrací k Danovi, - "dlouho ses neozval?" Bere ho kolem ramen a dávaj se do řeči. S Tracy se za nima připojujem.
" Ježiš, ten je hezkej," hned šeptám Tracy.
" No to sice je, a jako kamarád je skvělej, je s nim sranda a je na něj i spoleh, ale jinak mu nic nevěř. Ne že by to nemyslel vážně, to co říká, ty lichotky, ale von to říká každý.!
Stisknu rty, a podívám se na zem, je mi to nějak líto, i když ho vůbec neznám.
" Ale třeba u tebe to zrovna může být jinak," snaží se mě hned povzbudit Tracy.
" Ale třeba u tebe to zrovna může být jinak," snaží se mě hned povzbudit Tracy.
Hm, to určitě, zrovna u mě. Kluci se něčemu hrozně chechtaj, a Robin se na nás otáčí.
" To je štěstí, u nás taky dneska nikdo není, všichni co nejsou na konferenci jeli dneska na trhy. Zůstali jsme tu s Alexem jediný. Ale proč jste nedali vědět? Něco bysme pro vás přichystali na uvítanou. Teda hlavně pro tebe," koukne na mne.
"Takže vás můžu pozvat akorát do salonu na menší přípitek." Hodí po mě opět významný pohled a náááádherně se usměje.
Vcházíme do salonu, kde hraje nějakej psychedelickej elektrorock.
" Ahoj všichni," vítá nás další kluk. Má stejně tmavý vlasy jako Robin, ale bleděmodrý šibalský oči, Robin má zelenošedivý. Je hezkej, ale něco mu oproti Robinovi chybí.
"Přípitek pro náš nový přírůstek je připraven. Ahoj Tracy", dává jí pusu na tvář," musíš mi všechno pak vyprávět," říká, a pak jí ještě něco šeptá, přitom se dívá na Robina a pak na mně. Kývne na mě rukopu, "asi víš, že jsme o tobě už slyšeli, ale já to chci slyšet od tebe, z první ruky, jestli ti to neva. Vážně obdivuju, jak jsi to všechno zvládla. Vem si," bere do ruky sklenici, (ach ne, zase krev, )a nabízí mi, a druhou rukou už bere pro sebe." Na naší Yasmine!"
Pak se nahne, a chce mi dát pusu. Vteřinku zaváhám, ale co, je milý, tak mu ji opětuju. Všichni pozvednou sklenici k přípitku, Dan s Tracy na mě ale koukaj , zvědaví, co udělám Robin.už připíjí, a přitom se naše oči setkaj. Nemůžu se před nim teďka přece schodit, dyť je to trapný aby upírka nepila krev. A tak si přiložim sklenici k puse, a trošku ucucnu.
Robin si toho všimne a říká…".No, není to jako z čerstvého zdroje, jako od tvý Sandry, ale snažili jsme se vybrat z dobrý série, aby sis o nás nemyslela, že jsme tě špatně přivítali."
" No , já …….ehm," nevím co rychle říct, navíc při vyslovení TVÝ SANDRY se mi udělá nějak špatně od žaludku, naštěstí Tracy si toho všimne, a skočí rychle do hovoru a začne něco vykládat, a zachrání mě tak. Dan se do toho přidá, a tak Tracy nenápadně upije z mý sklenice, když se nikdo nedívá .
Pak se kluci vyptávaj , jaký to bylo, žít mezi lidma, a jak se to vlastně všechno stalo.
"Musím na záchod," šeptám Tracy.
Tak se zvedá a jdeme. Když jsme z doslechu, říká - "ty jo, to teda bylo těsný, čekala jsem jestli jim to řekneš,nebo jestli se napiješ."
"No, se sebezapřením, nechtěla jsem se před Robinem schodit.
"To je mi jasný," usmívá se. "Ale myslim, že by to pochopili, kluci jsou v pohodě".
."Mám pocit, že po mě Alex trochu jede, co myslíš?" Ptám se.
" To asi těžko, "usmívá se pořád Tracy.
"To jako myslíš, že když jsem jen poloviční a právě jsem přišla , tak se vám nemůžu rovnat, a nemůže mě teda nikdo chtít? " Vyjedu na ní naštvaně. Je to to, co si myslim já, ale obviňuju z toho Tracy.
"Ne, to ne…! "Rychle říká Tracy..ale nenechám jí domluvit." Tak mi nic nepřeješ nebo co? Myslela jsem, že jsme kámošky? A ty máš Dana, nevim, o co ti de!"
Chrlím na ní , chce mi to vysvětlit, ale jsem naštvaná, a cejtim se tu i přes přátelský přivítání trochu cize, a tak jí vůbec nenechám, bouchnu schválně dveřma a vyrazim pryč. Slyším , jak ještě volá -" počkej, tak to vůbec není, Yasmine….."ale dělám, že jí neslyším a vběhnu do salonu.
"Díky za přivítání," skočim jim do hovoru," ale já krev nepiju. Jsem totiž jen poloviční". "Upír."dodám. "Ať se vám to líbí nebo ne!". Všichni udiveně zíraj, za mnou přibíhá Tracy, tak se rychle rychle otáčím a utíkám chodbou někam pryč.
"To je v poho," říká Tracy klukum, "my jsme u nás jen trochu popíjeli, a asi jí to nesedlo. Klidně se bavte, já jdu za ní. " Dan se taky zvedá, ale Tracy ho nenechá. "Zůstaň tady, hm?!"
Dan sice neví, o co jde, ale podle výrazu Tracy pochopí, že se do toho nemá plést, tak to nechá na ní.
Sedím pod stromem, kolena mám přitisklý k tělu a rukama si je třu. Zatínám zuby, ale tečou mi slzy. Slyším Tracy, jak mě volá. Nejdřív chci odpovědět, ale pak mlčím. Stejně mě najde.
Když přijde, kleká si ke mně a chce mě obejmout, já se ale odtahuju. "Nech mě, chci bejt sama."
"Dobře, ale nejdřív ti něco řeknu. Řekla jsem, že se mu nemůžeš líbit, ale ne proto, proč si ty myslíš". Zakroutim očima a stisknu rty.
" Líbí se mu totiž Robin". řekne a odchází.
Nadechnu se zhluboka a vydechnu. Sakra. Tak to je trapas. Pěkně jsem se ztrapnila. Dojde mi, co jsem tam předvedla za scénu. Ježiši, to snad, jak tam teď budu moct vrátit?
To je hrůza. Asi se propadnu do země. Nejradši bych se vrátila rovnou domu, jenže to nemůžu, neznám kód. Budu prostě muset jít zpátky do Salonu. Taky by vlastně bylo trapný po tom všem jen zmizet. Kdybych tu teď alespoň měla Misstear. Ach jo. Vlastně, rozeberu si to. Před Tracy a Danem se nestydim, příjemný to není, ale není to ani tak hrozný. Před Alexem mi je to blbý , ale vlastně co. Vlastně jde hlavně o Robina,.že si bude myslet, že jsem máklá nebo co. Hm Tak snad horší to už nebude, takže pokud snese u mě tohle, tak to bude dobrý. Přece si před nim nebudu na něco hrát. A jestli má rád každou, tak já teda nejsem každá, a pokud se mu to nelíbí tak ať si trhne.
Jenom mám se omluvit, nebo dělat, že se nic nestalo? Už to vidim. Všichni zvednou hlavu a budou na mě němě zírat, co řeknu. To nesnáším, takový situace. Chvíli nad tím ještě přemýšlím, ale pak se rozhodnu. Zvedám se, a sebevědomě (teda alespoň se o tom přesvědčuju) jdu do salonu.
"Ahoj, " řikám a všichni zvedaj hlavu a stichnou, jak jsem čekala.
"Občas mě mě chytne amok, no ale už je to v pohodě, tak si to neberte osobně," jdu si sednout na svý místo, na nikoho přímo nekoukám, ale přitom na všechny. "To jsou pozůstatky lidský nákazy," dodávám, a usměju se. Podívám se na Tracy, ta se taky usměje, a říká - "Vždycky jsem si myslela že pobejvat dlouhodobě mezi lidma může bejt nebezpečný, počkejte, jestli něco chytim já, to bude teprve hustý." Všichni se rozesmějou a já si oddechnu.
Pak se zase všichni normálně bavíme. S Robinem komunikuju ale minimálně. Spíš se bavim s Alexem,je s nim hrozná sranda.
V půl třetí se Tracy zvedá, že musíme jít, kdyby se někdo vrátil náhodou dřív. Vůbec se mi nechce. Kluci nás jdou doprovodit až k zrcadlu. S Alexem se obejmeme, a s Robinem si podám ruku. Chce mi dát pusu na tvář, ale dělám, že jsem si nevšimla, přece jen je mi před nim ještě trochu trapně, a rychle povídám: "Díky za přivítání, bylo to od vás hezký, tak zas někdy…. " Usměju se, jen krátce mu pohlédnu do očí (ach ouiii) a rychle se otáčim, jako že už mám zase jiný zájmy.
Je z toho trochu vyvedený z míry." Jo, bylo to bezva," říká za mnou, ale já se neotočim, jen kývnu rukou, že jsem to zaslechla. Dan už připravil podchod, a tak lezu hned do zrcadla.
Hned jak vystupuju ze zrcadla, vrazím do Tracy, která stojí přímo před ním.
" Pozor", chytám se jí, "co se děje? "Vidim, že má podivný výraz v obličeji.
" Tady není něco v pořádku," říká, a rozhlíží se.
Taky se rozhlížím, a cítím to taky, jen nevím, co je jinak. Všechno vypadá stejně jako u nás. A najednou to vím jistě."Je to tu jinak cítit, jinej vzduch," říkám. Na to jsem vždycky byla dobrá.
" A sakra. Honem zpátky", rozhoduje se Tracy.
Přikládá ruku, já taky, a honem píše kód. Pro jistotu se chytíme za ruce a Tracy jde první a táhne mě za sebou. Vyjdeme ven, a je nám jasný, že je to opět špatně. Tak to je průser.
"Zkusim to někam jinam, třeba to Lechan nebude mít všechno pod kontrolou".
"Jak víš, že to udělal on?" ptám se.
"To je jasný. Nikdy se jinak nestanou dvě chyby za sebou".
Prostupujem opět zrcadlem. Jsme v nějaký malý místnosti. "Tak co, je to správně?"
"Teď jo," oddechne si Tracy. Chvíli počkáme a pak to zkusíme znova domu.
"A kam se dostal Dan?"
"No, tak to nevim." zamyslí se Tracy. "Ale ten si určitě poradí. Je na cestování odborník".
"A kde vlastně jsme?" jsem ještě zvědavá.
"Tohle je dům, který už nikdo neobývá. Ani dospělý sem moc nechodí, už totiž není na normálních seznamech, jen na seznamu vyřazených, a ty se běžně nepoužívaj. Je totiž jen zpoloviny chráněnej a je to taková ruina. Není bezpečný chodit nahoru, ale tady to zatím vypadá bezpečně, podchody bývaj hodně starý, takže jsou ještě vybudovány ze starých kamenů, a ty něco vydržej. My, kdo o něm víme, ho používáme k tajným schůzkám."
"To zní zajímavě," usměju se, a představuju si, jestli bych ho mohla někdy třeba použít ke schůzce s Robinem.
Asi těžko, vracim se hned do reality.
Ale co kdyby? "Řekneš mi ten kód taky?"
" Ty ještě nemůžeš přece," podívá se jako-by překvapeně.
" A co?" Nedojde mi hned, čte mi snad myšlenky?
" Cestovat," zasměje se. Párkrát mi ho zopakuje, abych se ho naučila zpaměti, ale jen když jí slíbim, že ho dřív jak v šestnácti nepoužiju." Kdyby ses kvůli tomu dostala do maléru, nechci tím být vinná, to bych si neodpustila. Mám tě ráda." Obejme mě." Pokud se teda dostaneme z tohohle, …..za který jsem zodpovědná taky," dodá tiše.
Pak zadá kód domů a vyrážíme. Jeden krok, a jsme…."To snad NE! To je dům Ruzbeckých!"
"Pryč!" Chci se zeptat, kdo to je, ale radši mlčim. Teď jsou důležitější věci. Vracíme se do ruiny. Tracy chvíli přemýšlí. Pak zadá jiný kód." Zkusíme to oklikou," říká na vysvětlenou." A kdyby něco, náš kód znáš?!"
"Jo," přikyvuju." Co by ještě mělo bejt?"
"No, ale nic", říká, bere mě za ruku." Jdeme."
V první chvíli si oddechnu. Zdá se, že jsme doma. Ale nejsme. Dokonce ani nejsme tam, kde jsme měli být podle Tracy.Takhle můžeme cestovat věčnost. Zadá opět kód, že se vrátíme alespoň do Ruiny. Ale vyjdeme úplně někde jinde. Tracy skoro ani už nic neříká.
"Jestli nebude fungovat už ani Ruina, tak to máme opravdu velký problém."
"Co kdybychom zkusily jít za místníma, co tu bydlej, a poradili se?" zkouším navrhnout.
"Tak to ani náhodou. To už je až ta nejposlednější věc, kdyby nebyla už žádná jiná šance. Třeba kdybychom umíraly hlady, nebo tak něco."
"A to jako proč? To chceš tohle dělat třeba celý týden?"
"Máme podmínku, nezapomeň. Tebe se to ovšem netýká, to nás by mohli vyloučit. Pokud se nevrátíme včas, tak je to průšvih, ale nikdo nebude mít důkaz, že jsme cestovali s nezletilou a nemůžou nás vyloučit, ale když se jim ohlásíme, tak je to jasný".
"Promiň," to jsem nevěděla. "To já jsem vás zatáhla do průšvihu, kdybych vás nepřemlouvala a nehecovala, vůbec jsem si skutečně nepřipustila, že by se něco mohlo stát, i přes ten první průšvih jsem tomu nevěřila. Jsem to ale sobec, jestli kvůli mně něco vodnesete, tak…."
"My jsme se meměli nechat, souhlasili jsme dobrovolně!, přeruší mně Tracy.
"A navíc měli jsme ten alkohol, který jsme ti taky neměli dávat, my ho sice smíme, ale kdyby sme si nenedali všichni, tak bysme si ho taky nebrali, a neudělali pak tuhle blbost."
Chytí mě za ramena a dívá se mi do očí." Ale to je teď jedno. Nebu.dem si nic vyčítat ,ani vzájemně, ani sami sobě, ale musíme věřit, že to dobře dopadneTakže teď to zkusíme za klukama. "
Opět lezeme do zrcadla, a jak jinak, opět vycházíme úplně jinde. Zkoušíme opět domů, pak ruiny, pak ke klukum, a tak několikrát za sebou. Už ani nemluvíme, jen vždycky vyjdem, kouknem se okolo, pak na sebe, a Tracy zadává další kód.
Začínám mít hrůzu z toho, že se buď opravdu nikdy nevrátíme, a nebo Tracy s Danem, teda pokud se s nim ještě někdy setkáme, vyloučí. Nechce se mi tomu věřit, ale uvědomuju si, že tomu, že se nám do toho Lechan zamíchá jsem taky nevěřila. Co když to tak opravdu dopadne?
Už jsem ztratila přehled o tom, kde jsme všude byly. Tracy se snaží působit odhodlaně, ale vidim, že už je toho taky pro ní dost. Snaží se, aby to na ní nebylo vidět, aby mi dodala odvahu. Tak sakra, přece to já nebudu vzdávat, když ona se kvůli mně tak snaží. Já nic udělat nemůžu, tak bych jí alespoň neměla přidělávat starosti. A jestli je kvůli mně vyloučí, tak půjdu s nima.
Tak. Buď silná. Jsem přece upírka, to zvládnu. A taky tu nejsem sama.
Ovšem po dvou hodinách procházení bez žádného výsledku jsme obě úplně hotový. Vystoupit, nastoupit, vystoupit, nas….. "Počkej," zadrží mně Tracy. "Jsme v Ruině!"
"Hm," řikám. "A co z toho?"
" Odpočinem si, už nemůžu, a tady je to alespoň bezpečný, vcelku. A taky by sem mohli dorazit nějaký známí na rande."
"Huh," unaveně si sedám na zem.
"Teď bych hlavně chtěla vidět Dana," říká Tracy smutně.
" Uvidíš ho," říkám jí, "cejtim to ve vzduchu. A já mám dobrej čuch".
" Chmmm," usměje se, a pak odpočíváme.
Jsem sice napnutá, ale taky utahaná, a tak se mi pomalu klíží oči. A usínám, a jak ještě zaznamenám podle pravidelného oddechování, Tracy taky.
Nejdřív se mi zdají takový potrhlý sny, a škubu sebou,a Lechanův smích mi drnčí do uší. A pak se mi zdá, že ze zrcadla vystupuje Dan, vypadá trochu vyděšeně, ale když nás vidí, tak se usmívá, a vrhá se obejmout Tracy, a pak mi zas zmizí z očí, a já se někam propadám, a Lechan mě tahá za ruku, "Yasmine, probuď se, Yasmine…."
Otevřu oči. Nademnou klečí Tracy, a za ní Dan." To se mi zdá," mžourám očima.
"To se ti nezdá, prober se!"
Posadim se, a teprve se opravdu proberu.! Jak si nás našel?" divim se a začínám zase cítit trochu optimismu.
"Když jsem tak cestoval, něco jako vy, jak mi Tracy říkala, napadlo mě, že pokud si budete chtít někde promyslet co dál, tak by to mohlo být tady, a kód sem fungoval, a tak jsem tady. Jednoduchý jak facka," usmívá se. "A teď se děcka zpakujte a jde se domů".
"Seš si jistej, že to bude fungovat?"
"Jasně že jo, uklidněte se, říká,"a ke mně dodá na vysvětlenou: "Podařilo se mi dostat se zpátky k Robinovi a tam jsme vyhrabali nějaký kódy, který by měli být bezpečný, chvilku to sice potrvá, ale do čtvrt hodiny by jsme měli být doma."
Teď vede Dan, cestujeme přes několik zrcadel, všechny ústí do dost zaprášených s starých, zjevně moc nepoužívaných chodeb, a pak vystoupíme -" a jsme doma!" Říká Dan, chytá Tracy kolem pasu a zatočí se s ní. "Honem nahoru," snaží se vymanit Tracy, ale je vidět, jak je šťastná.
Bereme schody po dvou a pak opatrně nahlížíme do chodby. Vypadá to, že je klid, pak ale zaslechneme oddechování z kuchyně.
Letka leží na pohovce a spí." Hm," všichni se na sebe zašklebíme.
" Do zítřka něco vymyslíme, kdyby se ptala, my to ráno omrknem, co ví, a dáme ti vědět".
"Dobře, zítra, a Dane, omlouvám se, že jsem vás vytáhla a děkuju, že si nás zachránil".
"Jasně," narovná Dan ramena a usměje se.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
