Rozhoduju se to prozatim pustit z hlavy a radši přemýšlím, co na sebe.
V 8 už chvátám na zastávku. Adéla už tu čeká, ještě s nějakou holkou co neznám.
Naštěstí zrovna přijíždí autobus, a tak toho Adéla využije a nenápadně mi šeptá "Přestoupila k nám z áčka, a bydlí Ve vilách,myslí si že je nej, tak si toho nevšímej".
"To je v poho, víš že jsem na to zvyklá" říkám jí, ale neni to úplně pravda. Vždycky se mě trochu dotkne, když na mě někdo zírá jak na bytost z jiný planety.
Snažím se zapříst rozhovor, ale Sandra nemá evidentně zájem, tak toho po chvíli nechám. Taky mi neni nějak zvlášť sympatická.
V klubu je už plno. Taky pěkně zahulíno. To zas budu zejtra smrdět kouřem.
Sandra si hned suveréně zapaluje a sedá si k baru. Já s Adélou omrkneme situaci a pak jdem tancovat. Po chvíli dostávám žízeň, tak se jdeme napít. Sandra tu furt sedí a tváří se tak nějak povýšeně, že bych jí kopla.
Vtom zahlídnu Radima, mávneme na sebe. Dneska mu to děsně sekne. Přihrne se k nám, kamarádsky mě obejme a už mu jede pusa. Je děsně ukecanej. Pro něj neni nikdo výstřední nebo nudnej, divnej nebo něco jinýho. Bere všechno jako srandu.
V tom si všimne Sandry- "ahoj, ty jsi tu nová, viď ? Necejtíš se tu sama? Já že bych ti dělal společnost."
Sandra se usměje a pohladí mu rameno." Díky, to je od tebe moc hezký, nechali mě tu sedět samotnou", a vrhne na nás vyčítavý pohled.
"Dyť si nechtěla jít tancovat?" odporuje Adéla.
Ale Radim už jí slibuje, že se jí bude plně věnovat. Vztekle zatínám zuby tak, že mám pocit jako by byly větší než jindy.
Ta je ale vychcaná, přece mi ho nesbalí? Sice jsem s Radimem nechodila, ale dělám si na něj určitej nárok. A nebo mi spíš vadí, že by ho měla sbalit právě Sandra. Je mi vážně nesympatická.
V průběhu noci sleduju očkem, co ty dva vyváděj. Taky si jdu odskočit a v umyvárce zjišťuju, že vypadám vážně divně, mám podivný výraz v obličeji, jsem bledší než kdy jindy a vůbec se sobě nelíbim.
Hledám Adélu ale nikde jí nevidim. Zahlédnu ale Radima, stále se Sandrou, tak se vydám k nim. Když už stojím Sandře za zády, slyším jí jak říká:"Je prostě divná, jde z ní strach. Divně se tváří a taky se prý neví, kdo byli její rodiče. Možná je na drogách, je děsně bledá. V autobuse pomlouvala nějakého Radima a teď vím žes to byl ty. Není taková jak si myslíš. Je mi to líto, že..."
Vře se ve mně doslova krev. To je ale ..... Popadnu jí za rameno a obracím jí proti sobě, že jí řeknu něco pěkně přímo do tváře. Cítím se teď plná síly a mám chuť jí to pěkně vytmavit!
"Ty....." říkám, a přitom, jak se ke mně otáčí s úlisným pohledem, sklouznou mi oči na její krk, mám hroznej vztek, a nevím co to je, nakláním se k ní a zakousnu se jí přímo do něj! Cítím, jak moje zuby projíždějí kůží, mám sucho v puse a tak potáhnu hlubokým a silným tahem, a cítím, jak mi něco teplého proudí do krku a já hltavě polykám.Připadá mi to jako nekonečně dlouhá vteřina absolutního ticha...
Vtom začne Sandra hrozně ječet, a mně dojde, co jsem právě udělala!
Odtrhávám se od jejího krku vyděšeně na ní zírám, stejně jako ona na mne. Na rtech cítím kapku něčeho vlhkého. Automaticky si to otírám - je to krev.
Ohlédnu se na Radima, taky na mně vyděšeně zírá. Takhle vážného jsem ho ještě nikdy neviděla. Tak to je konec. Tohle už nikdy nedám dopořádku!
Cítím nějaký propad, takovou propast co je najednou mezi nima všema a mnou. Stojím na osamnělém ostrově, a nemám se kam schovat. A já bych se nejradši někam schoulila a ........
Vlastně ne. Najednou mám spíš pocit, že se ten ostrov vznáší a že můžu udělat cokoliv budu chtít, protože mně nikdo nedokáže zastavit.
Znovu se vracím do reálu. Lidi okolo mně křičí a je hrozný zmatek. Rozeběhnu se a utíkám pryč z klubu. Schody beru po dvou a vyrážím do čerstvého nočního vzduchu.
Nezastavuju ani po chvíli, utíkám dál a dál, protože jsem hrozně zmatená a nevím, co se to se mnou stalo.
Teda asi to vím, ale nechci na to myslet a přemýšlet o tom, proč zrovna já, a co to pro mně znamená. A tak utíkám, a bojím se zastavit, protože pak to na mně všechno spadne.
V dálce slyším policejní sirény. Děsí mně to. Utíká se mi ale hrozně lehce mám pocit, že bych mohla utíkat celou noc.
Napadá mně, že poběžím ještě 3 měsíce, pak mám narozky, bude mi 16, a pak se teprve zastavim.
Probíhám nějakým parkem. Nemám ale ponětí jakým. Nechce se mi zastavovat, ale slyším zamňoukat nějakou kočku a ve tmě zahlídnu její jiskřivý oči. A to mně konečně zastaví.
"Čiči," volám na ní. "Pojď sem, či-či". Kočička opravdu jde ke mně. Má naježenou srst a opatrně našlapuje, ocas jak anténu nahoru. Přichází až ke mně, chvíli na mě kouká a pak se mi otře o nohy. Je úplně celá černá.
Beru jí do náruče a sedám si s ní na lavičku. Hladím jí a ona mi přede na klíně. Zase si připadám tak sama.
Rozbrečím se, co se mi to dneska stalo. Slzy kapou kočce na kožich, ale jí to nevadí. Pozoruje mně němě,s přimhouřenýma očima.Všechno jí to v duchu říkám a mám pocit, že mi rozumí.
Nevím co dělat, a tak tam s ní sedím až do rána a Misstear, jak jsem jí pojmenovala, je pořád se mnou.
Začíná se rozednívat a na mně padá ospalost. Pomalu vycházíme z parku a hledám zastávku, abych se nějak dostala domu.
Máma je už v práci, na stole mám akorát vzkaz, že dneska přijdou instalatéři, tak ať to s nima vyřídím. Tak na to mám zrovna tak náladu.
Jsem totálně hotová. Prásknu s sebou na postel, chvíli zírám do stropu. V denním světle mi připadá včeerejší událost jako sen, tak nějak nereálně. Stalo se to vůbec?Začínají se mi klížit víčka. V tom mi ale jako blesk projede hlavou, vždyť mě hledají, jámusim zmizet! Vyskočím v náhlé panice z postele ale vlastně nevím, co mám dělat, a kam vůbec půjdu? Rychle vytahuju ze skříně velký bágl a cpu tam pár věcí, co mi přijdou pod ruku. Hlavně nějaký peníze - rozhlížím se, nedá se nic dělat, utíkám do kuchyně a ze skříňky vytahuju plechovou krabičku s pár stovkama, který tu jsou připravený pro nákupy a pro každý případ. Zastrčím si je v rychlosti do kapsy, Tak a teď jse ze mě dokonce už i zloděj, to jsem teda dopadla! Míjim lednici, tak ji rychle otevřu, co bych si vzala s sebou, mám šílený hlad. Nesmím se zdržovat,chytnu nějaký sýry a kus salámu, za pochodu to cpu do tašky, abych jí mohla zavřít. Sakra, kam jsem hodila klíče když jsem přišla? Pod nohama se mi protáhne Misstear. Tu musím vzít s sebou, je teď jediná živá duše co mám. Beru si jí jen tak pod paži, ani se mi nevzpírá, asi cítí jak na tom jsem. Vůbec mi to nemyslí, zase mi splašeně tluče srdce, musím rychle, rychle musim zmizet, nad ostatním můžu přemýšlet potom cestou.Klíče leží na skříňce u věšáku. Rychle odemykám a jdu na chodbu, zavírám dveře a mrknu v rychlosti oknem ven na ulici. Sakra, právě přijíždí policejní auto! Sakra sakra, to snad ne, honem honem, zamykám, trvá mi to strašně dlouhoooo, ale to musim, kdyby nás ještě vykradli, to už nemůžu riskovat, už stačí tenhle průser! Konečně, utíkám po schodech, jedno patro, druhý, ne musím zadním východem. Policisti právě vystupují a otáčejí se k domu. Víc už nevidím protože vybíhám zadním vchodem ven , rozhlížím se, kam, kam,….Nasazuju si kapucu a beru to přes park rychlou chůzí, nechci utíkat abych nevypadala moc nápadně.V rychlosti otáčím hlavu, vypadá to čistě, teda zatím. Kam ale teď , autobus je na druhý straně, ….policista otvírá zadní vchod, a i když jsem od něj alespoň už 300 metrů, padá mu zrak přímo na mně a taky se hned dává do běhu. Panikařím a utíkám po děravém chodníku, pěkně to zdržuje, sestupuju na silnici, troubí na mně nějaký auto, se nezblázni, dyť sem na kraji, utíkám - křižovatka, a samozřejmě plná aut řítících se nahoru i dolu, musím zastavit, přemýšlej přece, otočím se, polda za mnou, zabočim honem podél ulice a vlezu do krámu s drogérkou. Jdu úplně dozadu až za regály, tam si sedám na bobek a dělám, že si něco prohlížím, přitom mi ale začínaají téct slzy. Hladím Misstear po hřbetě, hlavně ať je potichu, ale ona to ví a vážně mi kouká do očí a ani nepřede. Jsem v hajzlu, už nemám sílu něco vymýšlet, tak tady jen tak sedím, klepu se, a asi to vzdávám, už stejně nevím co dělat, tak co, tak ať si mně tu najde. Čekám, ale nic se neděje, oči mám zamlžený. Mám strach se rozhlédnout. V krámu je ale klid, vlastně až moc, je tu hrozný ticho. "Tak co, vstaneš už nebo ti mám pomoct?" Ozve se se mi najednou za zády. Leknutím málem spadnu na zem. Misstear se mi v tu chvíli vysmekne a utíká pryč.To neee! Pomalu se zvedám. Za mnou stojí ten polda, chytá mě za paži a odvádí mně ven, kde už stojí policejní auto. Jdu se sklopenou hlavou, ale po straně vidim, jak se lidi otáčej a zíraj na mě jako na nějakou zlodějskou fetku, možná že tak opravdu vypadám, po probdělý noci……. Pasadí mě do auta a vyjíždíme. Snažím se na nic nemyslet, jsem hrozně unavená, a tak jen tak koukám do blba.Na stanici ale klid není. Posazují mě na židli a hned se vyptávaj."Víš proč jsi tady?" Jen pokrčim ramenama. "Tak budeš se mnou mluvit?"Koukám se do země. Prostě,- nevim co mám říct. Přichází druhý polda a povídá tomu u stolu:"Už jsme volali její matce, do deseti minut je tady." "Hmm, tak počkáme." A tak zase jen sedim ačekám, policajt si hraje nervózně s propiskou a občas po mně hodí takovej divnej pohled. Dávám si obličej do dlaní, chci bejt sama, nechte mně už bejt, prosimvás, copak sama vim co se děje nebo co se to stalo? Asi sem nemocná nebo co… "Kde je? Už je to před půl hodiny, říkala do deseti minut, ne?" "Jo, ještě ji zavolám, asi se jí za neposlušnou dceruškou moc nechce, když má na krku ozbrojený napadení,"říká posměšně. Slyším jak ťuká do mobilu. Takže napadení, ozbrojený…? No jasně, přece mně neobviněj z upírství, uchechtnu se, i když jsem zoufalá. "Má to vyplý, hoď jí taky do prověření. Vy jste asi pěkně vypečená rodinka, co? " Obrací se na mně. Poodtáhnu dlaně a kouknu na něj, tak to vůbec neni, špitnu, ale jak to vlastně je? Ptám se sama sebe. Uteče zase nějaká doba. Jsem v tom úplně sama, i matka mě v tom nechala, ale to se dalo čekat, konečně přece došlo na její slova, že jsem divná. Slyším kroky, někdo přichází, dívám se. Vchází další polda, asi ňákej náčelník podle toho vyšňoření co má na uniformě, ještě s nějakou ženskou. Je vysoká,hezká a vypadá mile. "Můžete jít, tohle vyřídím sám," říká náčelník, "je to speciální případ." Policajti se po sobě podivně podívaj a pak odcházejí. Když zaklapnou dveře, náčelník se na mě podívá a říká: "Tvoje matka to za tebe vyřídila, máš štěstí, takže můžete odejít." "Ale pořádně si jí hlídejte."dodává ještě. "Co?" Divim se," ale…tohle není moje matka",říkám. "Tak už jděte, ať to máme za sebou," řiká náčelník. " Ale co, to , ne, teda jo…." Koktám zmateně. Ta žena mě chytá za paži, usměje se na mně a odvádí mně ven. "Co to zas…?" Divim se, ale jsem i ráda, že nemusím nic vysvětlovat. Ale co když je to nějaká úchylačka a něco mi udělá? Asi na mě vidí co se mi honí hlavou, tak povídá "Neboj se, už je všechno v pořádku, všechno ti vysvětlím, promiň mi to, je to naše chyba, pojedeme domů." Dívá se na mně laskavýma očima. Takhle se na mně nedívala nikdy ani moje vlastní - vlastně nevlastní matka. Jsem jí vděčná, mám chuť se jí stulit do náruče jak malý dítě, jak jsem pořád v šoku z těch událostí. Vede mě k docela pěknýmu fáru. Nevím, mam tam fakt vstoupit, dyť jí vůbec neznám? Kouknu dovnitř, a proti mě se vyřítí - Misstear!" Co ty tady?" Divím se ale radostně jí tisknu k sobě.Je to sice divný, kde se tu vzala, ale když tam může být ona, tak tam jdu taky, věřím jí, vždycky vypadá že mi naprosto rozumí.Nasedám tedy do auta. Ta žena mě přitiskne k sobě na rameno a pohladí mně. "Už to bude dobrý, holčičko moje, šeptá mi do vlasů."
